AI - harmonie, soulad

KI - vesmírná, přírodní, vnitřní energie

DO - cesta, způsob života

Cílem bojového umění Aikido není útočníka zničit, ale mít nad ním plnou kontrolu a ponechat mu tak šanci, aby pochopil nesmyslnost svého konání. Využívá k tomu jeho vlastní energie, kterou do útoku vložil. Odezva na útok a s ní spojené následky jsou přímo úměrné jeho agresivitě. Není-li útoku, není ani obrany a tedy ani techniky Aikido.

Aikido nemá žádnou sportovní formu, nepořádají se v něm žádné soutěže ani mistrovství, nelze vyhrát žádný titul ani pohár. Vychází to už ze samotného principu Aikido, z principu nesoupeření.

"V aikido není místo pro malicherné a sobecké myšlenky. Než být uchvácen představami o vyhrávání a prohrávání, raději sledujte skutečnou podstatu věci." Morihei Ueshiba

 

Historie

Již na počátku devátého století na císařském dvoře vznikly základy bojového umění, ze kterého později vzniklo aikido. Byly to metody úderů a tlaků na nervová centra ve spojení s páčením kloubů a využíváním pohybu útočníka. Toto umění se nazývalo aikijujutsu a později neslo označení Daito ryu. Kořeny tohoto umění vycházejí z rodokmenové linie starého samurajského rodu Minamoto, který byl velmi významným v dějinách japonské historie. Ale za jeho tvůrce a zakladatele je považován Morihei Uešiba (Ó-sensei). Po jeho smrti pokračoval v rodinné tradici jeho syn Kišomaru Uešiba, který se zasloužil o počátky šíření aikida mimo Japonsko. V současné době udržuje rodinnou tradici vnuk zakladatele - současný Doshu Moriteru Uešiba. Linie či styl reprezentovaný rodinou Uešiba je označován jako aikikai, někteří přímí žáci zakladatele ovšem zakládají vlastní styly a školy (Iwama-Ryu, Ki-Aikido, Yoshinkan, Nishio-Ryu atd.). Centrálním dodžó v rámci linie aikikai je Honbu dodžó (Hombu dojo) v Tokiu, ve kterém vyučují členové rodiny Uešiba. První evropskou zemí, odkud se aikido začalo dále šířit po starém kontinentu, byla  Francie. V počátcích většinou aikidistické oddíly vznikaly při judistických oddílech. První generace evropských aikidistů z 60. a 70. let měla většinou za sebou judistickou či karatistickou minulost. Mnozí vrcholoví judisté a karatisté se po skončení své sportovní kariéry věnují aikidu jako blízké nesoutěžní formě bojového umění, které je založeno na podobných principech a přitom nevyžaduje příliš velké svalové vypětí. Zřejmě nejvíce se o popularizaci aikido mimo Japonsko zasloužil americký herec Steven Seagal (8. dan). Dalším známým evropským šihanem je Christian Tissier (Francie, 7. dan)

Technika

Kromě úderů, pák a hodů se protivníkovy akce ruší horizozontálními, vertikálními a diagonálními, pohyby kolem boků obránce. Výuka se týká základních pohybů (tai-sabaki) a pádů (ukemi), samotných technik v postoji (tači-waza) i vkleče (suwari-waza) a práce s tradičními zbraněmi (nůž-tantó, meč-bokken, hůl-džó).

Popisy konkrétních technik přesahují rámec článku a navíc se jednotlivé styly a učitelé v detailech i názvosloví liší. Ve většině případů je ovšem ve cvičení aikida přítomna práce s dechem rozvíjená pomocí dechových cvičení.

Zbraně

V aikido se učí i boj s nožem (tantó), dřevěným mečem (bokken) (případně shinken - ostrý meč = katana nebo iai - podobná konstrukce jako katana, ale bez ostré čepele) a tyčí (džó). Styly, které nejvíce pracují se zbraněmi, jsou Iwama-ryu a styl vyučovaný Shodži Nishiem (a po jeho smrti jeho následovníky). Práce se zbraněmi vychází z tradičních japonských bojových umění (například iaidó), ale je přizpůsobena myšlenkám a technikám aikido (někdy je tedy pro odlišení například cvičení s mečem označováno jako aikiken, s tyčí aikidžó).

Technické stupně

Stupně aikido jsou dvojího typu. Začínají tzv. kyy stupni, kterých je šest (počínaje šestým až k prvnímu), některé styly mají technických stupňů pouze pět, některé jich naopak mají ještě více. Poté následuje deset tzv. Dan stupňů, které jsou počítány vzestupně.

Soutěže

Zakladatel aikido si v zájmu zachování tradice nepřál degradaci aikido na sport pořádáním zápasů a soutěží. Základní myšlenkou aikida je hledání harmonie, ve které rivalita a soutěživost, nezbytné součásti sportovních klání, nemají místo. To je asi hlavní důvod menší popularity aikida ve srovnání s jinými bojovými uměními, v nichž se soutěže pořádají.